Zápisky ze Země Oz: Chaloupka v Thulimbah
Byla nebyla jednou jedna sto let stará chaloupka, která za dob své největší slávy bývala poštou pro místní. Dnes slouží jako bydliště především pro backpackery a sezónní pracovníky z celého světa, kteří o její původní slávě už nic nevědí. A pokud ji nezbourali, stojí tam dodnes.
Thulimbah – vesnice zaslíbená
Můj příjezd do Austrálie a začátek mého velkoměstského života nevyšel podle plánů. V Melbourne - mém vysněném městě - jsem nevydržela ani dva týdny a z ruchu big city life odletěla rovnou na místo, které mělo k velkoměstu dál než vesnice, ve které bydlím teď.
Po neveselém týdnu v hnusném plesnivém kontejneru, který byl mým prvním queenslandským domovem, jsem kontaktovala milou paní, která pronajímala sdílený dům, který se nacházel přibližně pět minut pěšky od hnusného plesnivého kontejneru a na který jsem hned po prohlídce kývla (a to nejen proto, že v něm zrovna nikdo nebydlel a nebyl to kontejner). A tak začal můj život ve sto let staré budově bývalé pošty, kterou majitelka vybavila v pohádkově babičkovském stylu.
Celý svět v jednom domě
Postupně se v domečku vystřídalo 12-15 spolubydlících z celého světa (USA, Itálie, Brazílie, Čína, Taiwan, Indonésie, Francie, Nizozemsko). Nechci nějak generalizovat, ale došla jsem k závěru, že nejlepší je spolubydlení s lidmi z Asie, kteří po sobě uklízí, respektují domácí řád a když pořádají párty, tak hosté si sami po sobě hned všechno uklidí, takže po tom, co všichni odejdou, to vypadá, jakoby se ani žádná párty nekonala. Tento systém jsem se bez úspěchu pokusila zavést i zpátky v rodné zemi. Nejhůře bych hodnotila spolubydlící z Evropy a Ameriky kolem 20tky, se kterými bylo často těžké pořízení a domluva. Za přítomnosti některých méně čistotných spolubydlících se k nám taky nastěhovala kupa zvířecích kámošů. Jako pozitivní na této skutečnosti beru to, že jsem se naučila nahlas vyjadřovat svou nespokojenost a bylo mi jedno, co si kdo o mě myslí.
Všechny naše zvířata
První, kdo se k nám nastěhoval byli pavouci! Velcí, menší, těhotní i netěhotní. Několik měsíců s náma taky žila obří pavoučí rodina, kterou však někdo nakonec zlikvidoval a my se tak nemohli dívat na vývoj našich pavoučích mláďátek.
Následovali mravenci, kterých jsme se celkem lehce zbavili tím, že jsme posypali a zalepili všechny jejich vchody. Na terase a schodech se někdy vyhříval tlustý ještěr.
Poprvé v životě jsem taky sdílela dům se šváby. Jejich počet se nám celkem dařilo udržovat v rámci méně než pěti jedinců, ale po tom, co jsme odjeli na dvoutýdenní roadtrip a dům měli na starosti dva spolubydlící, kteří si z něj udělali doupě zeleného listu, se počet švábů v domě zvýšil. Postupně se zase snížil, ale vždycky už tam s náma několik zůstalo.
O mouchách, komárech a dalším menším hmyzu informovat asi nebudu, ale další zajímavý host, který se k nám nastěhoval a povil děti byla obří můra, která podle mého názoru vypadala jako víla a rozhodla jsem se, že mi nevadí její larví hnízdo na stěně, protože to znamenalo, že bychom měli svoje vlastní malé víly! Bohužel někdo ze spolubydlících víly nerad a malé víly tak jednoho dne ze stěny zmizely.
Sem tam se u nás vyskytnul pes, který nebyl náš.
Dva týdny se u nás taky pásly ovce sousedů, kteří odjeli někam pryč a ovce dali do sousedstva na hlídání, aniž by o tom někoho informovali. Nám to samozřejmě nevadilo, protože ovce jsme vždycky chtěli.
Ke konci našeho pobytu s námi sdílelo dům několik malých roztomilých myší, které bydlely v zadní části trouby a jejich oblíbenou zábavou bylo lezení po závěsech. A pokud všechny neumřely, žijí tam až dodnes!
Pohádkový svět
Musím říct, že dům pro mě asi navždy bude místo se zvláštní pohádkovou atmosférou, která se nedá zachytit mimo místo jejího původu. Našimi sousedy byly postavičky z Alenky v říši divů, kteří si každou neděli sedli v kostýmech ven ke stolu a malovali při poslechu hudby. Později se svými výtvory chlubili kolem.
Kolem plotu chodila venčit své psy pohádková babička s duhovými vlasy, která se vždycky na všechny usmívala.
A dokonce třikrát – TŘIKRÁT – za celých více než sedm měsíců, které jsme v Thulimbah strávili jsme viděli po železnici, která byla naproti, jet vlak. Starý parní vlak.
Pošta tady chodila třikrát déle než obvykle, protože cestování mezi různými dimenzemi dobu trochu prodlužuje.
O tom, co se dělo v tu dobu ve světě (rok 2020), jsme sice slyšeli, ale nic z toho jsme na vlastní kůži nezažívali. V pohádkách totiž nemáme spojení s vnějším světem. Jen citrónový strom, kaktus, sto let starý dům a zpěv ptáčků ♡
*Článek je adaptací mého starého příspěvku z blogu, na kterém jsem se dělila o všechny radosti a strasti života na cestách. Pokud byste se rádi do světa vydali a načerpali inspiraci, více článků si můžete přečíst zde - Gaia Blossom: Zápisky jógínky z cest kolem světa.
