Tip na podzimní výlet v Anglii 1: Hebden Bridge

Podzim je moje nejoblíbenější období. Podle mého názoru také jedno z nejlepších období, kdy se vydat na výlet (nejen) na anglický venkov. V následujících příspěvcích bych vám ráda představila má oblíbená místa, kam jsem v dobách, kdy jsem v Anglii bydlela, utíkala z ruchu velkoměsta za trošku jiným dobrodružstvím. Začneme u mého zářijového výletu do zajímavého yorkshirského městečka s názvem Hebden Bridge.

Pravděpodobně jste o tom místě nikdy nikdo neslyšeli, pokud ovšem nejste zarytí fanoušci Eda Sheerena, a v tom případě víte, že tady strávil svá raná léta. Já to třeba nevěděla, dokud jsem tam nepřijela. No fakt! Každopádně volba na toto místo padla tak, že jsem chtěla jet do Glastonbury, ale veřejnou dopravou to je v podstatě nedosažitelné, a tak jsem se nějak dostala k Hebden Bridge. A jsem za to převelice ráda.

Jela jsem sama, protože tak to my introverti máme nejraději, že jo. Spala jsem v autobuse, abych ušetřila za ubytování a do Hebden Bridge přijela nad ránem, kdy venku ještě byla tma. Zabloudila jsem hned na nádraží, které mělo celkem celé dva nástupiště a trvalo mi přibližně deset minut najít cestu ven. Ale našla! Protože bylo příliš brzo ráno a celé městečko ještě spalo, rozhodla jsem se jít na výlet k Brontë Waterfall, protože jsem plánovala jít na 30 km výšlap po vřesovištích zakončený právě v Hebden Bridge, odkud jsem večer jela zase zpátky domů. No nebudu to protahovat, k vodopádům jsem nikdy nedošla.

Pršelo celé dopoledne a kromě toho, že mi zmoklo všechno oblečení i přes přítomnost pláštěnky, zmoknul mi i mobil a bez mapy jsem nějak nevěřila, že to někdy najdu. Každopádně jsem se nevzdávala! Toulala jsem se větrem a deštěm po vřesovištích a pastvinách, postupně přestávala cítit prsty na nohách i na rukách a měla hroznou chuť si znovu přečíst Na větrné hůrce. Když už mi všechna vřesoviště a pastviny začaly připadat stejné, dala jsem se pomalu na cestu zpátky, protože můj orientační smysl je většinou ve stavu hibernace.

Později toho dne pomalu přestávalo pršet a vítr už foukal jen, aby mi osušil mokré věci, rozhodla jsem se jít toulat lesem, který se nacházel pod vřesovišti a pastvinami. V lese se přece ztratit nemůžu, když jsem v něm vyrostla. I když v úplně jiném státě. Má radost z toho, že se po dlouhé době nacházím v pravém a voňavém lese, ve mě probudila nové síly a přesto, že jsem dvě noci skoro nespala, rozhodla jsem se, že prostě půjdu a půjdu kolem řeky, dokud něco zajímavého nenajdu. No né, že bych opravdu čekala, že něco najdu, ale ono to tam bylo. Gibson's Mill. Mlýn, který si vyrábí všechnu energii sám a neprodukuje žádný odpad. Inspirativní to místo. Výlet jsem zakončila v městečku, kde jsem prolezla všechny galerie a kavárny, popovídala si s místní umělkyní malující různé druhy mořských vln a usušila si ponožky na břehu řeky při západu slunce.